Základní mentální operace, která vede ke vzniku nového významu či konceptuální komprimaci a umožňuje obecnou orientaci v dané oblasti. Je užitečná pro zapamatování jinak neohraničené významové škály a pro práci s ní. Hraje klíčovou roli při konstruování významu v každodenním životě, umění a vědě, pojem se užívá zejména v sociálních vědách a psychologii (viz ✍Fauconnier & Turner, 2002:57). Teorii konceptuální integrace (conceptual blending theory // conceptual integration theory) vypracovali ✍Fauconnier & Turner (1995), ✍Fauconnier & Turner (1996), ✍Fauconnier & Turner (1998), ✍Fauconnier & Turner (1999), ✍Fauconnier & Turner (2000), ✍Fauconnier & Turner (2000a), ✍Fauconnier & Turner (2000b), vyvinula se z ✍Fauconnierovy (1994) teorie mentálních prostorů, která se pokoušela vysvětlit logické problémy jazykové reference pomocí „konstruktů odlišných od jazykových struktur, nicméně v diskursu budovaných podle vzorů zavedených jazykovými výrazy“ (✍Fauconnier, 1994:16). Jak teorie mentálního prostoru, tak teorie k.i. se jako kognitivně orientované přístupy k jazyku zabývají širokým spektrem otázek, počínaje jazykovými strukturami přes referenci až po obecnější otázky fungování mysli. Z tohoto hlediska se teorie k.i. často považuje za obecnou teorii lidské kognice: je to „obecný kognitivní proces, který prostupuje kognitivními operacemi“ (✍Fauconnier & Turner, 1995:192), a „proces mapování prostoru, který určuje lidské uvažování“ (✍Croft & Cruse, 2004:39).

Podstatou sjednocení jakožto kognitivní operace je „konstrukce částečné shody mezi dvěma mentálními prostory představujícími input a selektivní projekce těchto vstupů do nového, sjednoceného mentálního prostoru, který pak dynamicky vyvíjí vznikající strukturu“ (✍Fauconnier & Turner, 2002:57–58). Teorie „předpokládá systém upozaděné kognice, která zahrnuje separování, mapování, strukturní projekci a dynamickou mentální simulaci“ (✍Coulson(ová) & Oakley, 2000:178), operující na nejnižších úrovních kognice; sjednocení tudíž prostupuje všemi rovinami konceptuální organizace.

Teorie k.i. se vyvinula z Fauconnierovy teorie mentálních prostorů (theory of mental spaces, ✍Fauconnier, 1994): „Kognice a užívání jazyka zahrnují přístup k mentálním prostorům a manipulaci s nimi. Mentální prostory jsou konstruovány lidskou percepční zkušeností a rozšiřují se imaginativními mapovacími procesy. Třemi nejvýznamnějšími procesy jsou metafora, metonymie a sjednocení.“; viz ✍Janda(ová) (2010: část 4.6).

K.i. vytváří sítě spojů mezi různými mentálními prostory; některé prostory slouží jako input pro vytvoření nového, „sjednoceného“ mentálního prostoru. Výsledný sjednocený prostor obsahuje „nejen výběr rysů extrahovaných ze dvou vstupních domén, ale i nový konceptuální materiál, který vzniká ze zpracování konceptuálního sjednocení na základě encyklopedických znalostí“ (✍Croft & Cruse, 2004:208).

Podle Fauconnierovy a Turnerovy teorie k.i. vyžadují některé konceptuální výrazy více mentálních prostorů než dva, jichž je třeba při metaforickém mapování (viz ✍Grady & Oakley ad., 1999). Zatímco metafora je mapováním ze zdrojové domény do cílové domény, sjednocení představuje mnohonásobnou prostorovou projekci, což z metafory dělá speciální druh sjednocení. Utváření významu a inference ve sjednocených prostorech bylo navíc v raných pracích o konceptuálním přístupu k metafoře jako teoretické téma přehlíženo. Metafora sama nemůže produkovat komplexní inference, sjednocený prostor ale utvářet může (✍Fauconnier & Turner, 2002b:472).

✍Janda(ová) (2010:část 4.6) rozdíl mezi metaforou a sjednocením popsala a sjednocení jako zdroj utváření významu vyložila následovně: „Stejně jako metafora zahrnuje i sjednocení dvě domény a mapovací relaci. Ve sjednocení jsou však obě domény doménami zdrojovými a společně se podílejí na vytvoření třetí, zcela nové domény. Kdybych např. měla hovořit o vztahu mezi Romanem Jakobsonem a kognitivní lingvistikou, mohla bych říci, že Jakobson k ní přispěl určitými pojmy (jako „relativní invariant“), na které kognitivní lingvistika reagovala (a navrhla místo nich prototypy), a že Jakobson nepřijal premisy kognitivní lingvistiky atd. Takový diskurs je samozřejmě hypotetický a anachronický, protože Jakobson zemřel v roce 1982, tedy dávno předtím, než byl vůbec použit termín ↗kognitivní lingvistika. Tento diskurs představuje sjednocení konstruované z Jakobsonova díla a děl o kognitivní lingvistice. Na morfologické rovině je sjednocení běžné a pro jeho výsledky se vžil termín blend. Morfologické blendy zahrnují slova jako motel (motor + hotel) n. workoholic (work + alcoholic). Sjednocení se projevuje také na úrovni jazykových kategorií. Historický vývoj životných koncovek z forem, které v některých slovanských jazycích původně vyjadřovaly duál, se jeví jako výsledek sjednocení, v němž se speciální distinkce plurálu sjednotily se speciálními distinkcemi mužského rodu a přispěly tak k vytvoření speciální distinkce maskulina plurálu, tedy životnosti“; viz ✍Janda(ová) (1999). Příklady Janda(ové) ukazují, že sjednocené prostory mohou obsahovat kauzální a další struktury, jež nejsou obsaženy v separátních vstupních prostorech, a že tak nový pohled vzniklý k.i. je očividně produktem kreativního myšlení.

Klasický příklad k.i. se objevil v r. 1993 ve zprávě o katamaranu, jenž se snažil překonat rekord dosažený jiným katamaranem na stejné trati o 140 let dříve (✍Fauconnier & Turner, 1995:183). Autoři poznamenávají, že výpověď užitá v r. 1993, totiž že „katamaran si udržuje vedení o 4,5 dne“, nereferuje ani k závodu v r. 1993, ani k závodu v roce 1853, ale pohybuje se spíše ve sjednoceném prostoru, v němž se srovnávají pozice obou plavidel. Sjednocení částečně přejímá strukturu obou prostorů, ale přidává i něco nového: jsou zde dvě plavidla místo jednoho a ta existují uvnitř „rámce závodu“. Teorie sjednocení tedy může vysvětlit případy jaz. reference, které ryze formální přístupy k jazyku vysvětlit nedovedou.

Dalším klasickým příkladem k.i. je pracovní deska počítače (✍Fauconnier & Turner, 1995:188, a jinde). Monitor počítače zobrazuje pohyblivé ikony na simulované „pracovní ploše“. Simulace se opírá o uživatelovu empirickou zkušenost s prostředím kanceláře, které je jedním se vstupních prostorů. Tak např. povrch pracovní desky představuje prostor pro uspořádání dokumentů do složek, z nichž je podle potřeby vyjímáme, zatímco nepotřebné dokumenty a složky zahazujeme do odpadkového koše. Zkušenost získaná z jiných vstupních prostorů pak ozřejmuje, proč na monitoru ukazujeme na různé jednotky n. jimi pohybujeme; dává smysl také způsobu, jakým vybíráme užívané jednotky ze seznamů a nabídek. Všechny tyto vstupy v představách přispívají k vytvoření „sjednoceného prostoru“, jímž je pracovní plocha monitoru: „Jakmile se ji jednou naučíme, veškeré aktivity spojené s užíváním rozhraní zvaného pracovní plocha jsou koherentní a integrované. Nevadí nám její evidentní nereálnost: neexistuje žádný skutečný stůl, neexistují ani složky, ani ukládání n. přesouvání objektů do složek, ani jejich vyhazování do koše. Počítačová pracovní deska je skvělým příkladem k.i., protože všechny činnosti spojené s jejím užíváním se mohou odehrávat jedině v tomto sjednocení a nedávaly by smysl, kdyby sjednocení nebylo navázáno na vstupy“; viz ✍Fauconnier & Turner (2002:23).

K.i. není ani tak samotný monitor, spíše je to mentální konstrukce, která nám dovoluje užívat počítač v podstatě jako „pracovní desku“. „Uživatel manipuluje tímto počítačovým rozhraním nikoli na základě propracované vědomé analogie, ale spíše s ním zachází jako s integrovanou formou, která má vlastní koherentní strukturu a vlastnosti“ (✍Fauconnier & Turner, 2002:24).

Všechny tyto příklady ukazují, že „fundamentálním motivačním faktorem sjednocení je integrace několika událostí do jednoho celku“ (✍Fauconnier & Turner, 1995:199). V případě katamaranu jsou dvě plavby integrovány do jediného „závodu“, v případě pracovní plochy počítače provádí jeho uživatel jedinou akci, která konceptuálně integruje ovládání počítače a manipulaci s kancelářskými potřebami (✍Fauconnier & Turner, 1995:199). Z tohoto hlediska se k.i. chápe jako ideální nástroj konceptuální komprese, jedno z pojítek, které sjednocovanému prostoru dává „lidský rozměr“ (✍Fauconnier & Turner, 2002a:kap. 6, 7).

Podle teoretiků sjednocení je k.i. pro lidský způsob myšlení, učení a žití klíčová. Je proto evidentní nejen v jazyce, ale v kognici obecně. Konceptuální jevy, které byly analyzovány optikou sjednocení, zahrnují reklamu, hádanky, kreslené filmy, matematiku, rituály a ceremonie, gramatiku (✍Fauconnier & Turner, 1996), literaturu a poezii (✍Cook(ová), 2010; ✍Marquette(ová), 2007; ✍Sweeney(ová), 2009; ✍Kilgore, 2010), argumentaci ve společenských vědách (✍Turner, 2001) a kontrafaktuální myšlení. ✍Fauconnier & Turner (2002a) nabízejí řadu příkladů.

Badatelé zabývající se č. jazykem a literaturou využili teorie k.i. jen v omezené míře. ✍El-Dunia(ová) (2007) aplikuje sjednocení ve své analýze povídky Jana Kameníka; ✍Fidler(ová) (2014) užívá teorii k.i. k vysvětlení významu nekonvencializovaných č. onomatopoických výrazů; ✍Danaher (2015, viz kap. 2) vykládá performativní prostory her Václava Havla jako multimodální konceptuální sjednocení. Minulý i současný výzkum k.i. viz http://markturner.org/blending.html.